MASARYK. (II.)

A léta plynula... Vtom příval na příval –

hrom duní uděšenou nad Evropou – – –

Muž ukul sekeru, jak mlád se učíval,

a ruce ostřím do kořenů kopou,

jež po věky v zem naši rostly hluboce,

z ní pro strom cizí šťávy živné ssály –

a za ně jedovaté nesly ovoce,

by otravovalo nám krev i svaly.

Vše na muže zří, jeho druhy s úžasem,

pevného ducha na dílo i ramen,

jak podle slov, jež zněla před časem,

strom kácí zlý, by uvržen byl v plamen.

A když se vrátil od práce ne v zákoutí,

však nahoru, v hrad husitského krále,

když se všech stran se rozepěli kohouti,

že přešla noc a den že bude stále,

když přehnaly se vichřice a hrom a ryk –

tu vzpřímil se, kdo v bázni dosud chodil,

a po vší zemi jásal: „Zdráv buď Masaryk,

že ze tmy otroctví nás vysvobodil!“