MASARYK. (III.)

Když radost vyšuměla a vše jímal klid,

že vláda věcí dána všechněch Otci,

zas ku práci se vracel svobodný teď lid,

k svým pluhům, k mlatu, péru, k svému kotci.

Však také k svému dílu zprvu nesměle,

dál směleji se závist navracela

a nenávist a zloba s vráskou na čele:

prý není vše, jak zem by míti měla.

Prý muži přibývá let tíha nemalá

i slábne jeho duch – a zlé jsou časy.

Je čas, by jiná ruka otěž ujala.

A hloupost kývala, žeť tak to asi.

Lid zatím pamětliv, že sňal mu řetězy,

když vidí hrdinu, jak otěž svírá

své brůny, maje štítem „Pravda vítězí“,

pln víry jest a šťasten za ním zírá.

A když čas bohatě jej lety obdařil,

lid po vší zemi jásal jedním hlasem

a svátek provolal, jenž všecky prozářil,

a celá země zahořela jasem.

Jak bzukot mouchy zanik' zloby vřesk a ryk,

když lid se rozjásal, jej z dálky vida,

a když vše zavolalo: „Zdráv buď Masaryk!

Kéž Bůh mu věku nekonečně přidá!“