MASKA A SRDCE

„Je třeba v pýše zachmuřiti hled,

na tváře hodit lhostejnosti masku

a poslední když třeba dáno v sázku,

je třeba vzdorně semknouti jen ret.

Co vřelo lávou, nutno změnit v led

a mlčet věčně sterou na otázku,

co zbude, když vše zapřels, cit i lásku,

co zbude v jeseň dnů tvých naposled.

Je třeba býti ve všem svůj a ryzí,

nechť kolem svět vře lhostejný a cizí,

jen duši neprobuď, věčného spáče!“

Tak mluví ret v ledové sevřen tahy.

Cos při tom zní, jak v jarní noc déšť vlahý:

to srdce jen kdes v hloubi tiše pláče.