MASKA SMRTI.

Jak včera by to bylo... vzpomínám.

To byl v maskarádě, v černém dominu

do kouta postranního sálu sám

jsem used’ vedrem znaven, schvácen do stínu.

Pár kroků vířil tanec dál,

já seděl sám – a přemítal.

Pár bezvýznamných mask se mihlo kol,

u číše své já sotva všimnul jsem si jich,

mně z hobojí a fleten zpíval bol

a z hrdel žen a sličných dívek lehký smích

a pohár hořk’ na retu mém,

mně kolem vše se zdálo – snem.

Tu po chvíli jsem z dumy hlavu zved’,

kdos proti mně se blížil, věru divný host,

za krajkou domina jsem kostry lebku zhled’,

šel přímo naproti mně... hnát a bílá kost...

níž černé roucho splývalo...

dvé děr se na mne dívalo.

Se zjevem této masky příšerná

v mém mozku vznikla náhle divná důmínka,

když tato larva, z hnátů lucerna,

svou poutí mezi stoly, tiše, zlehýnka

se stočí ke mně, bezoká,

že jistě zemru do roka.

Co prožil jsem v té chvíli jediné,

než maska Smrti přešla kolem stolu dál!

Jak vše to zvláštní jest, ba, dětinné,

však já to vycítil jsem, já se vskutku bál,

v směs druhých zašla, živ jsem rád,

mně balvan s duše spad’.

A přece vím: To byla maska! Nic

mne sklálo v prach a k zemi – hadrů kus a cár,

z lepenky škraboška! Jak vskutku v líc

bych právé Smrti patřil, v rozklad, zvrat a zmar,

mnou projel mráz a děsu cit –

Dík Bohu – dál šla – já chci žít!