MASKY.

Ten život náš je velká komedie,

v níž člověk každý hraje roli svou

na prknech světa. – Krok za krokem jdou...

jak Osud určil, tak i každý žije. –

A jedenkaždý ze všech lidí v zemi

je hercem (dobrým buď... či špatným zas)

a přetvářka zde vládne tvory všemi,

měníc jich srdce, duši, ba i hlas.

Ten, který dobrým hercem slouti může,

ten musí na vše strany křivit hřbet:

tu poroučet... tu sladkým být jak med...

kde potřeba, do nové vlézti kůže. –

Dle písničky, již slyší, všude zpívat,

být s Němci Němcem, s Čechy Čechem zas,

a vždycky, je-li k tomu pravý čas,

tam odporovat... onde zase kývat.

Své přesvědčení, je-li toho třeba,

jak rukavici s ruky dolů dát –

své rodné řeči s jinými se smát...

národnost zašlápnout za skývu chleba. –

V čas potřeby si na tvář hodit masku

a s lící dobráka mít v srdci zášť! –

Přes bohatství si dát žebráka plášť...

neb s nenávisti maskou kázat lásku –

svou škodolibost ukrýt v litování

a radost v uplakanou masku zas...

ku bludům, žvástům propůjčit svůj hlas

a hlásat je... však sám nevěřit ani!! –

Pod štítem protekce se pyšnit vědou,

pod maskou chudoby okrádat lid –

na jedné hlavě deset masek mít,

a uznávat jen zisk svým napovědou.

To herci v žití jsou! – (však pouze skryti!)

My herci skuteční veřejně jdem’

bez přetvářky a masky v díle svém,

a každý mluví tak, jak v srdci cítí.

A na jevišti veřejně se známe,

že maska jiná kryje naši líc...

Však z naší přetvářky nezbude nic,

když po divadle masku dolů dáme.

My na jeviště obléknem’ se v šaty

buď žebráka, či pána, kněze též,

a na rty béřem také mnohdy lež,

a přes chudobu hodíme plášť zlatý.

Leč po divadle masky odhodíme

a jsme zas tím, čím dřív z nás každý byl

ať smýšlením – ať krví svojích žil. –

A čím jsme, jaký úkol náš, zas víme!