MASOPUST

Tu za alejemi třešní

dýchá a svítí ves

a stranou jak pro zimu šitý

ji kožichem kryje les.

Je před večerem šero,

kdy růžoví náledí,

jímž postavy v těžkých botách

se šinou jak medvědi.

Jsou lednová pole holá,

ves světly se rozžíhá.

Za okny s ocílkou řezník

zkrvácen pobíhá.

A sedlák i čeleď cítí

vřít oheň v útrobách,

jak vepři září zrudlí

visejí na skobách.

A mládež ve velké síni

se točí dokola, –

tu divoce někdo zavýskne

a do tmy zavolá.

Až hřbitov se ozve tím tichý

„na větrníku“ zván,

jenž do všech končin světa

je roznášen, rozvíván.

Tu všichni dřímají tiše,

květiny rostou jim z úst,

kdož divoce dotančili

svůj poslední masopust.

Kdo hřbitovním vrátkům se vyhnul,

to rota tuláků je,

co v město šla hledat si práci

a v kořalnách ponocuje.

A věrné a poctivé holky,

jež ve službách sestárnou

a scvrknou se sezdány s chlapy,

neb s chrchlavou továrnou.

Leč všichni, co neumřeli,

neb věrně zůstali tu,

se točí a k sobě tisknou

v tom žhnoucím pocitu,

co hrnce bublají plné

důvěrně z poklopů

a masopustem to voní

od podlahy ke stropu.