Matce. (I.)

Jsem zvyklý, hrdě pnout se v lidstva davu,

Mám tvrdý leb a mysl nezlomnou;

Byť páni světů stáli přede mnou,

Já nesklopil bych oči, neshnul hlavu. –

Však tobě, matko! pravdu lkát jsem v stavu:

Nechť hrdostí se prsa moje pnou,

Když blažen zírám v tvář tvou upřímnou,

Pokorně chvím se, zapomínám slávu.

To snad tvůj duch mě tajně pokořuje,

Duch, vše jenž proniká a prochvívá,

A leskem k světlu nebes poletuje?

Snad trapná upomínka se to ozývá,

Jak mnohá vina má ti srdce rozrývala,

An tys mě tak nesmírně milovala?