Matce. (II.)

Opustil jsem tě ve šíleném zblouzení,

Bych světem od konce do konce bloudil,

Zda lásku možná nalezti bych soudil,

Zda vřelou lásku mou kdo láskou odmění.

A lásku hledal jsem v bláznovském domnění,

U každých dvéří jsem tak snažně loudil,

Lkal, žebral – však jen vztek se v lidech proudil,

A místo lásky podali mi zhrzení.

A dlouho, dlouho jsem se světem ploužil

Pro lásku – marně však po lásce toužil,

A s tichým bolem v otčinu jsem přišel zpět.

V tom tys mě, matko, k srdci přitulila,

Ach, a ta slza, již jsi vyronila,

To byla láska, jakou neměl celý svět! –