Matce Podlipských.

I já své oko jednou potápěla

v pozemský ráj, v to sladké tužeb údolí;

i mému sluchu jednou česká píseň zněla,

jež srdce kolíbá, když v lásce zabolí.

I můj prs dítek zdárných vlasti odkojil,

i můj ret synu děl, by v boj se dostavil,

i má se láska v dceři dětem zachovala.

Takž prožila jsem lidských losů ples i žal –

však teď mne již i choť i bůh můj povolal,

a já jich v tichý kraj oddána sledovala.