Matce Praze.

Za jitra v červnu stojím na Petříně. –

Z východu slunce stoupá nad Žižkov –

aj, v růžích jeho na posvátném Týně

vstříc zablyskl mi hvězdic jasný kov,

a vzbuzeno jak náhlým políbením

sto zlatých očí plá kol najednou:

to zaníceny prvým světlem denním

v šíro i v dálku září nade mhou

kostelní báně, skvoucí hroty věží,

pod nimiž ve snách město moje leží.

Ticho tam dole, všecko ještě dřímá,

jen trilky ptačí zvoní ze zahrad.

Po straně z páry, kterou řeka dýmá,

Václavův hrdě vztyčuje se hrad

na chlumu táhlém, a svou kathedrálou

jak pjal by k nebi ruku obrovskou –

žárlivě hlídá stráží neustálou

snoubenku svoji, Prahu královskou,

jež v nedbalkové ukrývá se clony.

V tom nad ní hymnou zaplesaly zvony...

Oblita slunce smavou poesií

trhá se v sloupy mlha nachová,

ze sterých věží sterým hlasem bijí

v mohutných rázech srdce kovová,

a co jich zvukem tajemně se vlní

jakoby větrem klidný, ranní vzduch –

cos moje prsa nadšením též plní,

cos jako bouře proniká mi sluch:

zpěv je to nitra, jímž se hlásí k slovu

mé srdce též – jak bratři jeho z kovu!

Ó, vítám tebe, svatá matko Praho,

buď zdráva mi, ty zlaté srdce Čech!

Od věků’s nesla všecko naše blaho

i moc a spásu na svých ramenech –

dej zřít mi den, kdy starým opět leskem

se zaskvěje tvé slávy koruna,

kdy pouta, jež tě obmykají steskem,

v prach rozletí se hněvem Peruna:

buď zdráva třikrát, matko stověžatá,

buď zdráva, Praho slovanská a zlatá!

Jak oko moje zírá k tobě s pýchou –

vždyť smím tě zváti rodnou kolébkou!

Jáť ovšem znal tě mírnou jen a tichou,

však ještě otcům vzdornou nad lebkou

z děl Petřína to plným hřmělo rykem,

když volnost světem razila si chod

a na hlas její božím bojovníkem

vstal z barikád náš omlazený rod:

ach, tenkrát hojně z oné’s pila krve,

již dvě stě let jsi zapírala prve...

Leč v boji tom za svatou volnost lidskou

když obětní jsi vzplála pochodní –

cos v nitru tvém jak silou gigantickou

i vzkypělo za volnost národní,

a krutě počal zápas ohně s ledem

se šířit ven z tvé hradby kamenné –

boj s cizáctvím to, který podnes vedem

za drahé bytí svého plemene,

boj, který věky pozuří, než: dosti!

mu řekne osud – naší budoucnosti...

Dnes žár ten schvátil celou naši zemi,

a ty, z níž vytrysk’ – opět chladně spíš!

Ó, matko má, což pod snu perutěmi

své vlasti kolem výkřik neslyšíš?...

Jak potopa juž cizí proud se valí

do jejích bran a Libušinu řeč

nám przní na rtech, jež kdys udolaly

Táborskou písní vrahův zbojný meč – –

jen ty zde mlčíš, líným spita klidem,

– což nejsi jedno s nešťastným svým lidem?...

Ve jménu jeho vzpínám ruce k tobě

s tou bolestí, jež rozrývá mi hruď –

ó, slyš ten hlas, jímž volám ve tvé mdlobě

já, dítě tvoje: Zbuď se, matko, zbuď,

zableskni zoří v mohutném svém nitru,

než na tvůj lid se zkázy snese noc,

vstaň k jeho prosbám v tomto ještě jitru

a štítem lásky spěj mu na pomoc:

viz, tělo vlasti havěť sápe dravá –

jak tupě dřímat její může hlava?...

Ó, nesni déle, svatá naše Praho,

ó, procitni, ty zlaté srdce Čech;

braň símě předků, vsazené tak draho,

když bouří trne v starých kořenech,

sviť lidu v tmách, by hrozbou neoslepen

zved’ prapor zas, jenž nadějí se stkví,

krev bohatýrskou vlij mu do mdlých tepen

a z těžkých bojů veď ho k vítězství:

jsi srdce Čech – a jak to srdce bije –

tak národ s tebou umírá a žije!

Hle, den již vstal a v nevýslovné kráse

po tvojí skráni rozlévá svůj nach –

ó, vzchop se z klamu! – ještě čas je k spáse,

slyš zvony své, jak bijou na poplach,

pryč od západu snící odchyl tváři,

kde Bílá Hora otcův tají rov –

a vzhlédni tam, zkad nesmrtelnou září

tvé slávy slunce vzešlo nad Žižkov,

tam touži jen a doufej od východu,

že zas nám vzejde z bratrského rodu!

Dozněly zvony – s jejich umlknutím

i nadšení mé tiše umírá.

Však city svoje marně v poklid nutím,

a zvlhlý zrak se dlouho upírá

na moje rodné, skvoucí město dole...

Ó, promiň, matko, že tvých zvonů hlas

bezděky našel ranním u hlahole

i zde v mých ňadrech plný souzvuk zas,

a že s ním bouřně ozvalo se k slovu

i jedno srdce – které není z kovu!