MATCE PŘÍRODĚ.

Ó, Matko veliká! Ty vznešená a svatá,

tak krutě nádherná a božsky laskavá

a povznesená vždy nad bludy, nad dogmata,

jež hloupost nadutá svým věrným podává!

Ty teple kynoucí, když nejpřísnější mrazy

z Tvých loktů bělostných se otvírají vstříc,

Ty, z jejíchž propastí sta velkých ohňů vzchází,

i noc když bez konce z Tvých proudí zřítelnic!

Má Matko pradávná! Jediná bez předsudků

a cudná v nahotě, jež drtí krásou svou,

Ó, Utěšitelko všech rozbouřených smutků,

když srdce žíznící v dnech bezútešných rvou!

Hle: smutné dítě Tvé, v čas bídný vzešlé, běda! –

faun, zraněn kletbou civilisace,

Tvé drahé pomoci, Tvých teplých loktů hledá

a volá po Tobě z tmy lží a stagnace:

Mne ukryj v náruč svou, z níž vyrván byl jsem světem,

zas věnec volnosti mi vtiskni do vlasů,

bych hrdě zdvihnout moh skráň v člověčenstvu kletém

a celý obrodit se v pyšném zápasu!

Za nocí bezsenných, když hruď svou nehty drásám

a k bokům stéká mi krev moje hořící,

když touhou chvěji se vstříc zakázaným krásám,

z dvou očí nádherných jež planou zářící –

v tu chvíli, Přírodo, Ó, Matko moje velká,

já cítím božskou skráň, jak skláníš ke mně z hor,

jenž může trpět, mřít, leč který nikdy nelká,

jenž vzdor jen rouhavý vždy tyčil nad obzor:

K tomu, jenž povždycky Tvým věrným zůstal synem,

jenž svatou zachoval si k lidstvu nenávist,

jenž pyšnou sílu jen chtěl pít vždy s rudým vínem

a báseň krve Tvé v něm zbožně doved číst.

Má Matko jediná! Mé božství bezprostřední!

Svou zpověď kladu teď k Tvým nohám vznešeným,

bez nízké pokory a bez lítosti všední,

hrd, s Tebou spojený a šťasten hříchem svým!