Matce Zemi.

V své lůno přijmi nás, ó Matko Země,

až shasne to, co v nás se zove žití,

jak suchý bereš list, neb svadlé kvítí.

Tys dala vše, a vše se k tobě vrací,

květ neptá se, zdaž znov se porozvije

a list na ňadrech tvých pokojně hnije.

My nevíme, zda víc jsme, nebo méně,

však ty jak máť si vlídně vedeš s nimi

a měkce pokrýváš je sněhem zimy.

Z nich jarem necháš nové klíčit sémě –

Ó Matko! – jen jak je, v té žití práci

nech být nás, mřít, – nech čekat spokojeně.