MATCE

Smrt vykupitelkou ti byla z žití muk...

Jak perle růžence, jež slzám podobny,

den po dni dokanul v tůň siré tesknoty.

Snů zbožný ciseler, syn, dědic nervů tvých,

do jehož hrudi kdys jak v schránu ukryla’s

své housle stříbrné, po předcích zděděné,

na které milenci snad v chvílích setkání

svou zpověď šeptali k hře větrů rozmarných –

těch houslí ochablé již struny napnul zas

a jejich usnulý hlas plaše probouzel,

až v hvězdném souzvuku z nich něžně vykouzlil

tvé stesky, touhy tvé, jež v prsou tlumila’s

a v struny stříbrných svých houslí vplakala.

Jak obraz, vybledlý již v rámu zvetšelém,

sníš v říze smuteční svou báji o ráji.

Tvé srdce protknuto je sedmi dýkami,

jichž rukojetí bronz znak prokvet’ z opálů.

Tvých očí studánky jsou teď již vyprahlé...

Za nocí květnových tvá láska pohřbená

z tmy hrobu rozkvétá jak modrá lilie.