Matce.

Má rodičko, po dlouhé řadě let

dnes kladu sonet pod tvé jméno zlaté,

jen sonet tam, kde měl bych hymnus pět,

jen verše, kam modlitby patří svaté.

Oh, člověk musí projít cestou běd

a mnoho pohřbít v mnohé bouři klaté,

vše proklínat, co chtěl kdy návidět

a zoufat, plakat musí častokráte,

pak cynicky se musí vysmívat

frivolní, hrozné písni životní,

by mohl akcent slovu „matka“ dát –

a hnusna mu ta píseň musí být,

by řek’, že vždy a všude slyší z ní

to „matka“ jako svatý refrain znít...