MATCE.

Co mi v dobách bolesti

nové dává síly,

co mne těší v samotě

v podvečerní chvíli,

co mi hlavu pozvedá,

když mi žalem klesá,

a čím povždy neklamně

duše moje vzplesá:

Matičko má! – tvá to líc,

kterou vidím v mlze,

osloněnou, ve záři,

skrze horké slze.

Matičko má, tvůj to hlas,

který slyším z dáli,

slovo, jímž mi pro život

rty tvé požehnaly.