MATCE.

Ty matko, matičko má drahá

ve vrby stínu tiše spící,

mně ve oči se déře vláha

když vzpomenu si na tě tlící,

pod náhrobním že kamenem

tvé srdce hoří plamenem!

Pod ním tvá bolesť, klam i radosť

tak svorně spřádají tvé snění,

ach, pod ním, matko, tvá je mladosť;

ó pro tebe víc jara není,

pod náhrobním kde kamenem,

tvé srdce hoři plamenem!

Teď vzpomínám si, drahá máti:

na bílé ruce prsten’s měla,

ten nechtěla’s nám nikdy dáti;

ty v rakev jsi jej uzavřela,

pod náhrobním kde kamenem

tvé srdce hoří plamenem.

Ach jenom jednou, jedenkráte

před námi’s prsten otevřela:

v něm byly skryty vlásky zlaté;

a s nimi vzpomínka as vřelá

pod náhrobním spí kamenem,

kde srdce hoří plamenem...