Matce.

Tys říkala mi vždycky:

„Já ráda snesu žal,

jen kdyby tobě jednou

bůh milý štěstí dal!“

A od té chvíle smutné

let mnoho prchlo v dál,

tak mnohá bolesť přešla,

zbyl mnohý ještě žal.

Ty tážeš se mě vždycky:

„No, jak se, hochu, máš?“

A já Ti musím lháti:

„Tvůj splněn otčenáš.“

A při tom oko Tvoje

se slzou zalije,

a dojata pak šeptáš:

„Vždyť pán bůh dobrý je!“