Matce.

Chtěl bych ti celé srdce dát,

však nejsi sama na světě; –

mám ještě jednu matičku,

chce též kus lásky dítěte.

A dobrá také, jako ty,

jenom že více trpěla! –

Ach, kdybys rány hluboké

té druhé matky viděla!

Ty řekla bysi: „Dítě mé,

té víc tvé lásky potřeba;

dej jí to celé srdce své,

mně drobečky jen ze chleba!“

Tak řekla bysi, matinko,

a vlasť, ta by ti žehnala,

že to, co tobě nejdražší,

jsi celé jí jen nechala! –

Ach bože, nemám nikoho,

jen tebe, matko stařičká!

Ty nejlíp cítíš, proč má líc

je utýraná, bledičká! –

Ty každé slze rozumíš,

ach, že jen slzy pro tě mám! –

Ty setřeš slzu, zašeptáš:

„Pojď, dítě, ať ti požehnám!“ –

Ach, požehnej mi, požehnej,

udělej křížky ve tváři,

a na rtech, v oku, v srdci smích, –

pak půjdu směle k oltáři! –

A povím knězi: „Obětuj

můj život v žáru hranice

a za tu oběť poděkuj

se mojí drahé matičce!“ –