Matce!

Matičko moje, mám vás rád

více než celý Boží svět;

kdybych měl žíti tisíc let,

nemohl vás bych zapomnět.

Byl bych to žebrák ubohý,

matičko moje, nebýt vás:

srdce by žehal trudu mráz,

na rtech by úsměv smutně has.

Ať by mně žití oblohou

zaplál kdy zlatý štěstí svit,

neměl bych přece – teskný cit! –

komu své srdce otevřít.

A teď, kdy duši trnovím,

hořký mně smutek rozbodal,

neměl bych, neměl – jaký žal! –

kde bych se z duše vyplakal.