Matce.

„Proč tak smutným jsi a zasmušilým:

k radostem nižádným nespěcháš;

proč vždy sám jsi – nikdy neveselým?

tyť své dny mladosti provzdycháš!“

Tak se ptáš, má drahocenná máti,

se slzícím okem starosti;

ach, že s tebou musím zaplakati:

Prchly věčně dny mých radostí!–

Slyšela jsi ptáče jasně pěti,

kterému upadlo hnízdečko?

Viděla jsi poupě rozvíjeti,

kterému usvadlo srdéčko?

Ssála jsi z viÓly dechy vonné,

která práhla sama na poušti?

Slyšela jsi zpěvy bezouhonné

slavíka, když sám lít do houští?

Žádný nepěl a se neradoval,

kdo byl sám a sám, to s bolestí;

nuž, kdo na mne smích by požadoval,

když mě zná, že prost jsem radostí!–

Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku

proklobává se, by zalítnul,

tak mi láska tloukla ve srdíčku;

ptenec udušen však zaniknul.

V útrobách pak city pozaplály,

že se lyra pýchou zachvěla;

brzy však jí vichry pozavály,

tak že prasklou strunou dozněla.

A v tom bouře počala mnou třásti,

vzteklá bouře vášní všelikých,

bol a hrůza že se jali krásti

do ňader mých, bojem divokých.

Stál jsem sám, co skála v bujném moři,

odolal jsem zhoubným orkánům,

tak že vášeň více nepokoří

mužnou hruď mou podlým satanům.

Bojoval jsem, zvítězil a padnul;

vášní novou, krutou, nejtěžší:

Slávu hledám! – jiný cit uvadnul.

Aj, kdož teď mi ducha potěší!?–

A zas boří se mi, po čem práhnu,

tak že chví se tajný duše nerv:

Vím, když stupeň nejvyšší dosáhnu, –

věčnou slávu, že jsem přec jen červ.

Červ jen, červ, s planoucí jiskrou boží,

hnusně zakalenou vášněmi;

jehož cíl: až kosti k hrobu složí –

jehož sláva: hvězdy zachvění.

A když to mi v ňadrech věčně hoří,

či můj zrak se může lesknouti?

Či jsi vstavu, když mi vše se boří,

jedinou mi radost vdechnouti?!