Matce.

Má drahá matičko! Jak v rozloučení

zas po Vás horoucně jsem zatoužil,

žal divoký, jak žhář mi srdce plení

a zkvetlé růže slunných blaha chvil

svou nevlídnou mi rukou krutě seče,

až srdce rudá krev mi z prsou teče.

Tak zvolna mru, rok za deset mi dlouhý,

však bolesti v něm víc než na sto let,

duch touží v před, leč stále k Vám jen letí

a na Vašem můj bledý chví se ret,

leč čím víc ze srdce mi vzdechů plyne,

tím víc mě ruka Vaše k ňadrům vine.

Šel štěstí hledat jsem, však kde je štěstí?

Jdi kamo chceš, vždy staneš na rozcestí,

jdi kamo chceš, svět všude tobě cizí,

a všude štěstí prchá ti a mizí,

jen ten mu blíž, kdo k domovu se vrátí;

kde za něho se modlí stará máti. –