Matce.

Gloriolou plají

myšlénky mé snivé

kolem Tvojí hlavy

sestárlé a sivé –

neštěstí nechť vichry

bouřně do nich dují,

vždycky, máti moje drahá,

Tebe obletují.

Vzpomeneš-li na mne,

srdce mé to tuší,

křídlem lásky Tvé se

blahý pocit vzruší –

v zanícení toužném

v mlhavou zřím dáli,

kam mi snové zlatí povždy

k Tobě zalétali...

Velké chovám touhy,

stálé vedu boje,

výš a výše stoupám

bez únavy, znoje –

až pak dobudu si

vítězný laur žití,

v slasti Tobě chci jej k nohám,

matko, položiti.

Dřív-li však Tvé oči

zavře spánek dlouhý,

navždy ve hrob klesnou

moje sny a touhy,

srdce Tvé-li schladne

a přestane bíti –

kdo mi bude hvězdou ve tmách

ztraceného žití...!