Matčina lavička

U CESTY K HŘBITOVU NIVOU A SADY

mává mi šátečkem vzpomínka drahá.

V letech, kdy kyvadla rytmus už váhá

a žádný hodinář neví si rady,

tady jste sedala s tetkou a strýci,

dojata z návštěvy otcova rovu.

A potom s teskným úsměvem v líci

drobným šla krůčkem k našemu krovu.

Skládám tu na mžik břemeno stáří,

těše své smutky nadějí klamnou,

že ruce ohřát si přijdete za mnou

na slunko srpna, žňově když září.

Ke mně si sednete, k útěše řeknete,

že s jasných výšin zříti Ráj daleký,

že všeho do času a Pán Bůh na věky...

Ale vy nejdete! Ticho jak zakleté,

nad kopec Harusův slunko se sklání –

Proč vy tam? Proč já tu? Proč stále sami?

A přece láska k živým mi brání,

abych už za vámi šel, zlatá mami!