Matčina rakev.

Umřela matka, umřela,

to štědrém o večeru,

i zanechala syna tu

a nedospělou dceru.

Dceruška pláče, naříká,

syn zasmušené čelo –

u matky hoří hromice

a venku neveselo.

Sníh chumelí se před oknem,

a meluzina kvílí,

a vichřice se opírá

do dveří každou chvíli.

„Pojď, sestro, vezmi svítilnu,

půjdeme na mlat spolu,

jest čas, bych prken nařezal

na rakev pro mrtvolu.

Vše hrůza venku ovládá,

strach jímá ctnosť i vinu –

syn prkno chápe na mlatě

a má se chutě k činu.

Jak pilu k dřevu nasadil,

zastenalo to silně,

že děvčátko se zachvělo

jak plamen ve svítilně.

„Ha!“ šepce bratr polekán,

„neslyšíš toho zvuku?“

A nesměle ku práci své

přikládá znova ruku.

A opět dřevo zastená.

V tom vichr zaburácí,

a s hrůzyplným šramotem

se vrata dolů skácí.

Svítilna sestře vypadla,

a uhasnula svíce –

syn zděšen ruku přikládá

ku práci do třetice.

Zas prkno zvučí pod pilou,

než běda, běda sluchu!

Tak žádné dřevo neznělo

lidskému ještě uchu:

„Neřež mně prken na truhlu,

v ní nemohla bych spáti;

ta ruka, jež mi dala jed,

nemůže míru dáti.“

„Slyšela’s, sestro, slyšela’s?

To hlas je naší máti!

Ten, kdo jí jedu namíchal,

nemůže míru dáti.“

A pilu s prknem odhodiv

vyskočí náhle z mlatu,

a v noci pusté utíká,

šílenec, v divém chvatu.

Sníh chumelí se před oknem,

a meluzina kvílí,

a vichřice se opírá

do dveří každou chvíli.

U matky hoří hromnice

a venku neveselo –

tam za chýší se na stromě

synovo houpá tělo! –