Matčino jitro.

Hoj, ranní červánku,

což budíš ze spánku

svět líbezně;

jde slunce: „Junák jsem

a obejmouť chci zem

zas vítězně!“

O v chvíli té, když bůh tak zemi blízký,

má duše spěchá do pohorské vísky

a v nízké chaloupce se utají.

Když prvým svitem slunce zemi líbá,

tam v jizbě matka k dítěti se shýbá,

a rtové sladkou touhou šeptají:

„Spíš, andílku, v zlatém spánku,

líčka kvetou do červánku,

s malínových tobě rtíků

roj se směje andělíků.

Spíš, můj zlatý, malý smíšku,

jako muška ve kalíšku –

až slunéčko povyskočí,

dvé ti jisker svitne z očí.

Dvé ti perel z očí skane,

dvé růžiček v líčkách zplane –

a na rtících píseň sama,

zapláčeš si: mama, mama!“ –

A slunce kráčí po růžích a zlatě,

hle zvědavě juž k vísce hledí, k chatě

a dítko na kolébce zulíbá...

I zkájí matka oko v jeho líčku,

a pohnou-li se víčka andělíčku,

hned sladce zpívá, zlehka kolíbá.

Však náhle děcku mizí úsměv z důlků,

sen smavý prchá rtíků ze útulků,

a ručky do podušky klesají...

A matka zří – o pohled němý, dlouhý!

strach, úžas, naděj a nesmírnosť touhy

v tom jednom pohledu se střídají.

Však nežli bázeň jistoty se dočká,

zlehýnka dítku rozevrou se očka,

a líčka novým žitím zahoří.

Což šťastná máti k srdci dítě tlačí!

O nechať věštec božstva tvořiť stačí,

co v srdci tom plá, nikdy nestvoří!...

Hoj, ranní červánku,

což budíš ze spánku

svět líbezně;

jde slunce: „Junák jsem

a obejmouť chci zem

zas vítězně!“