Matčino oko.

Vrací se mladík z pouti po světě,

vrací se po pěti a půl letě.

Osmahlou tvář má, oko blouznivé;

kdo pak jej asi pozná nejdříve?

Tak přišel k městu, kráčí ku bráně;

tu stojí celný zrovna na ráně.

Celný a on si byli přáteli,

celičké mládí spolu prodleli.

Však hle, teď celný zří naň nesměle,

nepoznal osmáhlého přítele!

Mladík jde dále, bolest v srdci má,

nestálost přátel v duši rozjímá.

Tu hledí oknem vlastní sestřička:

„Pozdrav tě Pán Bůh, dívko mladičká!“

Ta však před bratrem zpět se odtáhla,

nezná tu tvář už, když je osmáhlá!

Mladík jde dále v citů směsici,

horká mu slza kane po líci.

Tu spatří matku z kostela se brát:

„I pozdrav Pán Bůh!“ dí a zůstal stát.

Ta však jej zočíc, ruce rozpíná:

„Mé dítě!“ dí a padne na syna.

Nechť opálí tvář slunce palčivé,

matčino oko pozná dítě své!