MATČINY OČI.

Když v černém bahně lži zem dusí se a topí

a život není již než zlá a trudná věc,

ne víc než krutý žert, jejž kdosi s námi tropí,

a svět jen ponurý a truchlý blázinec –

když z pekel propasti i s výšin modrozlatých

se chechtá starý Lhář a syčí chladná zlost,

a jakož psáno jest, už na všech místech svatých

stanulo spuštění a mrzká ohavnost –

když otrok odporný ne za hrst ztuchlé rýže,

leč z celé duše psí, jíž imponuje kat,

ne pouze pánův bič – i jeho nohy líže,

ba samu sekyru, jíž zítra bude sťat –

když srdce nadarmo sled ruky Boží hledá

v tom lidském svědomí i věčném řádu hvězd –

ty, tichých očí dvou vstaň, připomínko bledá,

ať znovu zašeptá: „On jest, On přece jest.“