Matčiny památky.

Po kolikáté už tu skříň zas otevírá,

kde památku má drahou, truchlivou,

jde stokrát sem a stokrát její dítě zmírá

a stokrát matka jitří bolest svou...

Ach Bože, tu je čepeček ten sametový,

tu bačkorky, v nich ráda chodila,

kabátek bělounký a ještě jako nový,

tu košilka – v ní byla rozmilá.

A pak ta drobotinka byla jí už malá;

ty šatečky, hle, sama šila jí,

jak andílka bílého v ně ji oblékala –

a teď tu nerušené v tichu stlívají...

Odešlo, odešlo to dítě čisté, zlaté,

útěcha žití její jediná! –

co nocí proplakala v slzách tisíckráte

a co jen často na ni vzpomíná.

Vzpomíná smutná na ni – sama však a sama,

když zemřel a zapad jí blaha jas...

aj, slyš, o duše roztoužená: „mama, mama,“

toť, Pane, její dívenky je hlas.

A běží k oknu, zírá nedočkavým okem,

zda malou uvidí tam dcerku svou:

jen pozdní chodci zdlouhavým a hlučným krokem

ulicí šerou kolem domů jdou...

Od okna smutně potácí se matka bledá

a památky své skládá do skříně; –

však přijde zas, vždyť srdce zapomnít jí nedá,

to vše jí v bolu těchou jedině...