MATĚJ.

K čertu s životem, kdy nejsou.

Psoty víc než síly věru,

hrdlo vyschlé, hadry oděv,

kapsa táhne k pološeru.

Hejsa! Však tu pomoc lehká!

Černá slepice a vejce –

devět neděl není mnoho,

a čert nového má strejce.

Jak tu jinak! Džbánek plný,

šenkýř jak čamrda lítá,

kumpánů jak v dešti kapek,

pitka skončí, až kdy svítá.

Každý chce být kamarádem,

třeba sbíral jenom střepy;

holky jako z alabastru –

na opatky mu se lepí.

Jak tu jinak! Před rychtářem

vypne krumplovanou vestu,

a když tančí furianta,

dělá mu i kantor cestu.

Ale ouvej! Lhůta sprchla,

čert se hlásí, jak se sluší,

a jak pravý nenasyta

nechce míň než jeho duši.

Růženec a škapulíře –

těm se ďábel jenom směje;

úpis psán, jak by jej tisknul,

k tomu krví od Matěje.

Co tu dělat? Jídla, pití,

to má v pekle víc než dosti;

holky? ty se tak jen třesou,

když zavětří rosol v kosti.

Matěji se přec však nechce;

život začal jít mu k duhu –

„Poslyš, čerte, zahraj jinou,

dostaneš i ourok z dluhu.

Přines jich, co kapsa stačí,

podplatíme mocné pány,

prodají ti za ně ouřad,

kabát zlatem premovaný.“

Ďábel stane. „Dobrá! Platí!

Nechť si čert i peklo dřímá!“

Od těch časů čert je v světě

a až dosud lidi ždímá.