MATEMATIKA.

Kdys narodil se jedné matce synek –

co předcházelo, je věc diskretní.

Jen to se ví, než přišel do peřinek,

že v tmách byl dvě stě osmdesát dní.

Po tomto faktu, jak to často bývá,

rost jako z vody, plenkám vale dal

a že je škola dětí žádostivá,

i on v ní pár let moudře vysedal.

Nu, mnohem ne. Duchem se nesmí mrhat –

blahoslavené bible velebí,

a náš hoch nechtěl plody vědy trhat

a ukládat je moudré do lebi.

Tak pachole vyrostlo z pacholátka

a rodné město bylo úzké mu,

snad proto, že byl držen trochu zkrátka,

což nechutná geniu mladému.

Šel do světa, jak chodí hrdinové:

Na místě peněz vzal fond odvahy

a k rozmaru, jejž měl, dal boty nové

a chutě kráčel cestou do Prahy.

Čím stal se tam a jak žil – co nám po tom?

Do cizí kapsy hledět není faire

a není slušno debatovat o tom,

co není předloženo na výběr.

Že rost a sílil, to je věcí mládí,

a tak byl silen, jak byl asi mlád –

nu, pánbu, který s mládím kamarádí,

ho ráčil dostatečně požehnat.

A jednou hoch ten sobě uvědomil,

že svět snad není pouze pro muže,

že jeho odpor k ženám kdosi zlomil

a že je nenávidět nemůže.

Kvet zrovna máj a večer dýchal touhou

a byla tma, jež nejvíc vítězí.

Náš hrdina šel s dívkou cestou dlouhou

– což divno je, že sedli na mezi?

Voněly trávy, ticho opíjelo,

polibky plály na hořících rtech,

usnuly duše a jen tělo bdělo

ve vůni trav, ve tmách a ve květech.

Noc práva má, jež nemožno jí bráti

a člověk rád jí daň svou zaplatí,

že smí ji někdy postelí svou zváti,

v níž může klesnout v sladké závrati.

V takové chvíli svět v neznámo mizí,

v němž o ráji se musí jenom zdát

a z člověka je zase pratvor ryzí,

jenž nezná číst a psát a počítat.

On nepočítal. V tom ta tragika je.

Matematika poučuje nás,

že touha s námi vyrůstá a zraje,

odkud jsme vyšli, tam se vrátit zas.

Nu, cos se stalo. Více nelze zradit –

neb jako noc i já jsem diskretní.

Hůř, že se člověk vždycky může nadít,

že přijde dvě stě osmdesát dní.