Mater dolorosa.

Tam na pražském Karlově mostě, kde zástupy lidu

ten kámen šlapou, osudu podnož sami,

co dole šerá Vltava v ponurém klidu

se baví se Smrtí děsnými žerty a hrami,

a láká ztracené, kteří jí svěřiti touží

vše, co je zde hlodá a mučí a pálí a souží,

a hledat klidu tam dole, tam dole, tam dole,

– ba chladného diváka hrůzy mráz náhle jímá,

když hledí v tůň, nahnut přes ty pilíře holé,

jak Smrti samé by v hlubiny očí se díval –

to socha kamenná v slunce žár, metelic příval

tam sedí a léty jak by už znavená dřímá.

Je vtělena bolest v ní, tak jak ji umělec cítil,

a láska, jak v duši svou svit její od ráje chopil.

On paprsk jeden z ní v srdce své nešťastné chytil,

v něm „já“ své, bytost svou, nic své stavil a stopil,

a za štěstí v umění nalezl života věno.

Toť podoba té jest, jejížto od věků jméno

jak hudba smutných andělů člověku zní:

Mater dolorosa.

A člověk slyše tu hudbu pláče s ní.

To matka je boha-člověka, zrodivši světlo

a spásu, blaženost lidstvu, sluneční záři,

ta živila tělem svým slovo, jež z chaosu zkvetlo,

a květ byla, jehož plod sladkostí zem trpkou daří.

To matka je svatá. Smutek a tíha bolu

tu hlavu krásnou a hrdou táhne jí dolů,

a ona složila do svého rodného klína

svou krev, své tělo, své dítě, mrtvého syna,

naň hledí, nehledí. V očích ztrhaných mraky,

pláč palčivý krvavé, kalné jí oslepil zraky.

Je moderní doba. Hleď, jak ženou se divě

kol šlechtici, hejskové v titěrném polokroji,

svým nečistým zrakem lovíce krásu žen chtivě,

však Matce pohledět ve tvář se bojí, se bojí.

Zde shon a vír valí se kolem tak bez umdlení,

tu Matku však z tichého bolesti nezbudí snění.

Jen časem, z mostu kdy dolů tělo se skácí

těch zoufavších nad svou strastí, nad marnou prací,

ach tehda to zachvěje kamenným nitrem té Matky,

že úžeji přitiskne dítě své k rodnému klínu,

co zdola zní výkřik hrozný tak, ostrý a krátký,

a z retů kamenných šepot chví: „Smiluj se, Synu!“

Sem stařena přijde, klekne, a bezmasé ruce

tu vzpíná k tobě, Maria, v divoké muce,

je pol mrtvá s mrtvými svými, za nimi touží,

v tvou bolesť svou pohřbívá, na mžik ve hrob se hrouží.

I dívčice sirá i vdova sem z mostní jdou brány,

v svém srdci nesou ti krvavé, zjitřené rány,

hruď jejich zlomena, shasl v ní přání všech plamen,

a zvolna se jako tvá, Maria, mění v kámen.

Přec bol svůj potlačí, na tvůj myslí tu pouze,

cit jejich – šíp krvavý k tobě jen vznáší se v touze,

jich bolest ti zářivou glorii klene kol hlavy,

u bídné bídní útěchy svit ždají smavý.

Jda po mostě tom, vždy hledím, Maria, k tobě,

i v mraze i vichřici, májových paprsků zdobě –

všech matek bolest vtělena v bolesti tvojí,

a bolest celého lidstva se v bolu tvém pojí.

Neb ve světě nikde větší bolesti není,

než bolest je matek, jež děti své mučeny vidí

ať na kříži, ať ve jhu bezcitných, nicotných lidí,

kde společnost duši jen jako stroj platí a cení,

kde ve válkách zmírají, padají řadou jak tráva,

kde řeč se jim krade, a dítě se cizincem stává,

kde rameno chromne prací, otrok v prach kleká

před otrokem hmoty a vášně, nadarmo čeká

naň stranou Ježíš, by přivinul v sklané jej ruce.

To všecko teď matky ty procítí v zoufalé muce...

Ne bolest vlastní, to celého lidstva muka

tě změnila v kámen, kámen, jenž sám ještě puká.