Mater misericordiae.

Nad vírem světů schýlen jsem se díval

v tu propasť lidských srdcí; jak se chvějí,

já slyšel stonem vzdechů, beznadějí

a utrpení, jak v nich hřímá příval.

Hlas jejich v jeden výkřik divě splýval

i bouři překřik’ a jak nad peřeji

se moří vznášel mračna pochmúrněji

vždy výš – kraj celý víc se stmíval.

V mou duši bolesť nevýslovná lehla –

Tu náhle mračnem tím zář jasná šlehla,

zem chvěla se – a hlas Tvůj, Matko, sladký

já slyšel znít: „O vzdechy, srdcí stony,

zas klesněte zpět v ňadra co květ vonný.“

Hle! deštěm zlatých růží letly zpátky.