Mateří douška.

Z hedbáví vláken jemně protkávané,

tišinou lesní chodě sám a sám,

v podušky mechu znaven usedám,

kam zářné slunko krovem stromů plane.

Z pažiti libá ke mně vůně vane,

jí blažen v doby dávné zalétám,

neb její dech mi z ráje dětství znám,

jak dech a pocel matky milované!

Mateří doušky kvítenko to prosté,

jež vůni dýšíc na mezi tam roste –

mně moře blaha v srdci rozčeří.

Jak ucelován, usínal bych sladce,

zpomínku drahé zasvěcuji matce:

„Žehnám ti, žehnám, lásko máteří!“