Mateřídouška.

V kráse tvojí jsem se sklamal,

když ctností krásu u tebe jsem hledal;

však není ještě zlato, co se třpytí,

a jedovaté jest i krásné kvítí.

Ošemetnost z očí tvých jen hledí,

zlé náklonnosti tobě v srdci sedí,

kam dospějí tak tvoje smysle,

když tvé snahy s životem jdou nesouvisle.

Z prachu u cesty zdvihnul jsem tě z lásky,

ty pro mne nemáš ani jediné hlásky,

zatvrzelost pouze vede tebe životem

a mne přivádíš do nesnází s osudem.

Mám pro tě vyrvat své srdce a slzy nikdy usušit,

či mám pro tebe v mladém věku svět snad opustit?

a když mládí mé uvidíš zkažené,

to vše by nepomohlo tobě, ani mně.

V mateřídoušce jest skryta trpělivost,

vždyť lidských šlépějí přes léto ucítí dost

a přec vůní milou odmění nás

i v útisku zvedne svoji hlavičku zas.

Když její větvičku se země zvedneš,

na trpělivost ať si vzpomeneš,

kdo není ozbrojen trpělivostí,

jistě mu nebude slušet manželství.