MATEŘSKÁ LÁSKA

Když jaro tu a za kočičkami

se zjeví sasanky, podleštky modře kvetou,

a jedle letorostů hoří svíčkami,

jásavou, skřivánčí vzduch zvoní větou,

vzpomínkou na dům zasmušilý zaklepat

je třeba u lesa, jenž na slunci chce spat.

Psi bouří se. A paní kráčí vstříc.

Již vítá hosta. Zelení sad raší,

zem ze záhonů voní stále víc,

sněženky vyskakují, jehnědy se práší.

Zas duchem nepřítomna,

to klást šla na padlého syna rov.

A nikdy srdce její doma nebylo,

když zaklepal jsi, dlelo vždycky v dáli.

A byl jsi jist, že synův hrob si krášlilo

v těch pustých místech, jež jí strašny připadaly,

a že tam za dnů její srdce poklekalo

a v nocích v hrobě se synovým srdcem spalo.