MATEŘSKÁ ŘEČ.

Jak horoucně lnu k řeči matky svojí,

mé chudé péro nevyjádří slovy –

však viděl jsem, že pod rodnými krovy

jen ona srdce zoufalá již hojí;

že v našem těžkém, srdcervoucím boji

za dětskou krev a otcův drahé rovy

jen ona do žil leje zápal nový,

a útěchou je v naší práce znoji.

Já poznal kdysi, slyše kmety v poli

pět dumu starou o válečném ději,

jak velké šumí v řeči naší boly.

Teď, kdy mé dítě touto řečí jásá

a žvatlá sladce, blaženě se chvěji –

že vidím plně, jaká je v ní krása!