MÁTI A VÍLA.

Jaro kvete, rozkoš nese,

Žežhulka přec pláče v lese.

Pere máti u potoka,

Nezpustí z něj v žalu oka.

Z jezera jdou do něj vlny,

Ty jsou želu, slzí plny;

Neb tam robě utonulo,

Za hvězdičkou když se pnulo.

Bol matince duši dere,

Přec košilku denně pere.

By košilka bílá byla,

Až jí vrátí dítko Víla.

Výroční den právě v jasu

Pere máti plna žasu!

Když rukávek smáčí pravý,

Hned se jako živý staví;

Když rukávek pere levý,

Měké se ramýnko jeví;

Když košilku smáčí cele,

Naplní ji tílko skvělé.

Z míst, kde v proud dvě slzy sjely,

Dvě očinky vyhlížely.

„Ach mé robě, robě drahé,

Pojď, ó pojď k matince blahé!“

Dítko tleská ručičkama;

Tu se zjeví Víla sama:

,Slze matky dnem i nocí

Obměkčily vyšší moci;

Měj si opět krásné robě,

Pěstovala jsem je tobě.‘

A tak až se srdce směje,

Dítko, máti domů spěje.

Jaro kvete – rozkoš nese,

Žežhulka utichla v lese.