Matičce.

Zda poznám, drahá matičko,

ten růvek z četných davů,

kam uložili ke spánku

tu šedivou tvou hlavu.

Zda najdu, kde to mateřské

tlí věrné srdce tvoje,

jež přestalo bít útrapám

a nezná nepokoje.

Zda poznám růvek zapadlý,

v němž spočinula ruka,

co pro mne v potu nosila

ty mozoly a muka...

Ó – jistě najdu v koutečku

tu hrstku hlíny chladné,

kde poklad v světě nejdražší

mně v prach a popel vadne.

Já pokleknu a políbím

tu posvěcenou hrudu,

a žalovať ti, matičko,

svůj stesk a bolesť budu.

A k místu hlavu přikloním,

kde duch tvé srdce tuší,

a vypláču a vymodlím

ti na něm svoji duši.