Matičce. (I.)

V širé dáli modré hory

v posled líbá slunce vznět,

stín se loudí v šumné bory,

rosa kropí pestrý květ,

z hrdel ptáčkům zpěv se rojí

v ztichlý kraj – a v duši moji

touhy píseň zalétá.

A tam pláče a tam jásá,

zase v dálný spěje kraj,

stesk i blaho v duši střásá.

opět míjí srdce taj – –

k Tobě letí, sladká máti,

náruč Tvá jen klid mi vrátí,

s touhou co mi odlétá.

Třeba bouře duší zmítá,

třeba žalů proud a stesk,

náruč Tvá mě rájem vítá,

sluncem očí Tvojich lesk.

Velká láska Tvá mě chrání,

i kdy strasti srdce raní,

klidem v nitro zalétá!