Matičce. (II.)

Den vzešel krutý. – Co těch dáno světu!

Mně život hrozným údělem byl času.

Proč láska – největší všech lidských vznětů –

proč často tak je touhou – bez ohlasu!

Já zemřít chtěla jako ptáče v taji,

jež rosou tiše v mech a květy skane –

vždyť na sta jiných pěje v širém kraji –

ni pro mne slza v oku nezaplane.

Tu v tesknou duši zálet úsměv blaha:

Tvá, matičko, mě náruč tiskla vroucí,

mne zulíbal tak něžně ret Tvůj, drahá,

a v oku Tvém jsem zřela slzu žhoucí.

Vždyť Tebe mám, chci žít, chci žíti Tobě,

má láska krůpěj – ale Tvá toť moře,

ta věčně žije, v štěstí, v žalu době.

V ní, matičko má, utone mé hoře.