Matičce vlasti.

Má matičko, má matičko,

ty krásná země česká!

což ty v mé duši přebýváš

jak myšlenka nebeská;

jak myšlenka, již pánbůh sám,

kdy světy ze tmy vzýval,

v náručí lásky otcovské –

v svatyni srdce skrýval.

Kdy v slunce záři majové

před mým se vznášíš okem:

tu hruď se hrozí rozskočit

přesladkým slastí stokem,

a srdci v citů zápalu

tak sladce jest, tak milo,

jako by tisíc andělů

veň bylo sestoupilo.

Však jak by kouzlem dotknuta

slast ve slzu mi taje:

vždyť z krve svaté kvésti zřím

tu lučiny, tu háje:

to z krve té, jíž předkové

tvé lůno pokropili,

když duši z prsou vznešených

pro tebe vypustili.

O! kdo jen sečte, matko má,

těch rekův dávné doby,

již z lásky k tobě veliké

si časné stlali hroby,

již, když už v prsou stydla krev,

zrak zvedše k nebes báni,

prosili se rtem zsinalým

pro tebe požehnání.

Prach z kostí jich snad větrové

kams za hory odvály?

Či jím kdes v divých pustinách

obživly mrtvé skály?

Ne, ruka boží z něho nám

anděla vykouzlila,

jenž mečem slávy chrání tě

na věky, matko milá!

O tisíc srdcí kdybych měl,

v oběť bych ti je nesl

a zrakem slastí ztopeným

u nohou tvých bych klesl

a zvolal bych: Z tvé náruči

je smrt mně slast nebeská...

o vezmi je, má matičko,

ty krásná země česká!