Matička práce.

Když člověk hrubý

v barbarství noci

tápal a klesal již,

vida se řítit blíž

zlých šelem zuby.

Ty‘s šla k pomoci

jak světlá víla,

skaliskem, strání

vedla’s, chránila

jej bez ustání.

Nad jeho krokem,

nad jeho dechem

bděla jsi v starosti

mateřským okem;

a potom spěchem

jsi jinam spěla,

kde lidu v žalosti

se duše chvěla.

Lid vzýval boha,

vzýval i modly,

když ostny děsu

až v krev jej bodly.

Však zpíval v plesu,

kam rychlá Tvoje

přes bahna zdroje

vkročila noha.

A tak po staletí

jsi jeho matkou,

jemu jak dítěti

dáš mannu sladkou.

Bez Tvojí ruky

zpustla by země,

dozněly zvuky,

zhynulo sémě.

Všechno co pučí,

všechno co jásá,

Tebou se učí,

Tvou píli hlásá.

Vyrábíš nádheru,

hostiny strojíš

a jako žebračka

v koutečku stojíš.

My na skráň bílou

věnec Ti vijem

a na tvář milou

polibky sijem

a tiskneme Ti

ty ruce tvrdé,

ve Tvém objetí

jsme děti hrdé.

A nehleď více

před sebe plaše,

nás na tisíce

ku Tvojí ochraně

chápe se již zbraně,

Matičko naše!