MATIČKO MÁ!

Zaprášeny žezla skvosty,

prázdná křesla na trůnu. –

V dlaních ať jen letorosty,

na hlavě máš šátek prostý

či trnovou korunu,

pod níž v bílém čele

krvavé je stopy znát:

Matičko má, k smrti rád

mám tě z duše celé!

Mám tě rád a mám tě radší

za těch útrap, zloby dnů,

kdy se lačně spáry dračí

na bytost tvou sápou, tlačí –

k prsoum tvým se přivinu,

z nichž jak dítě vřele

mléko, sílu, vznět chci ssát:

Matičko má, k smrti rád

mám tě z duše celé!

Ve světě-li nemáš štěstí,

srdcí skvost, hle, u dětí:

Z našich mozků, z našich pěstí,

do mraků, jež bouři věstí,

blesků roj se rozletí,

dokud nebe stmělé

nebude zas sluncem plát –

Matičko má, k smrti rád

mám tě z duše celé! –

Na obzoru chmury straší.

Přední stráže, holahej!

V pevný kruh se sepněm’, braši,

a tím, co se k volnu vznáší,

matičko, nás požehnej

na vztýčeném čele,

byť i hrom děl svou chtěl hrát –

Vari, kdo tě, vlasti, rád

nemá z duše celé!