Matičko má, matičko má!

Matičko má, matičko má!

snad již brzo přijdu k tobě,

ale nevím, – mně tak divno, –

zda-li poznáš svoje robě?

Ach, tak mnoho změnilo se,

jenom ne má láska vroucí,

jež mi spřádá pro útěchu

zpomínání nehynoucí.

Jak se ti as po ta léta

dřímalo v tom lůžku tichém,

na němž drobných modrých zvonků

zkvétal kalich za kalichem?

Nad nímž vonné spěly vánky,

nad nímž ptáčci šveholili,

a jejž zima ukrývala

pod hermelín sněhobílý.

Svatý pokoj hrobu tvého

snad že mír mi vdechne zase,

a můj duch jen pochybuje,

matičko má, nerouhá se?