Matičko, to ví pánbůh sám,

Matičko, to ví pánbůh sám,

jak často na tě vzpomínám!

co napláči se pro tebe,

že odešlas mi do nebe.

Když z ňader v těžkém trápení

se roní vzdech a úpění

a letí v prázdno příšerné –

já neznám duše důvěrné.

A neznám družky soucitné –

leč hvězdy v klenbě blankytné,

a lidskou hledat útěchu –

já bála bych se posměchu.