Matka a dcera.

Umřela dcera

V půlnoci včera,

Pro ni si v celé vsi

Mládenci vedou.

Což je vám, mládenci,

Pro pannu ve věnci

Na marách bledou?

Ale kdo potěší

V bolesti nejtěžší

Matičku ztrápenou

Pro dceru ztracenou?

Zvoní hrana, co to bude?

Panně k hrobu zvoník hude.

Ticho všude, odzvonili,

Do hrobu ji sprovodili

Panny bílé ve věnci,

S rozmarínou mládenci.

„Ach! moje srdéčko!

Má zlatá děvečko!

Cos mi to učinila,

Že jsi mne opustila?

Jediné na zemi

Nad statky nad všemi

Bylas mi potěšení –

Ach! už tě více není!

Kdybych já věděla,

Že bych ti prospěla,

Že bych tě zbudila:

Ráda bych pro tebe

Vlastní krev cedila.

Kdybych já věděla,

Že bych ti prospěla,

Rukama vlastníma

V zemi bych hrabala,

Vlastníma očima

Hlínu ta ztrnulou,

Plačíc, bych zmákala!

Ach! vy tmavé stěny,

Bez oken, bez dveří,

Vraťte zas mateři

Poklad drahocenný!

Ach dcero, dceruško!

Má zlatá děvuško!

Poslyš, co matka dí;

Země tě zachladí,

Snad jsi už celičká

Od paty do líčka

Vše všudy oznobena!

Vrať se k své mateři,

Polož se do peří

Do teplé světničky;

Pak-li nevrátíš,

Tělo své matičky

Do hrobu sklátíš!“

Vichřice zavěje,

Země se zachvěje,

Do kořan dvéře;

A z noci šedé

Se dítě bledé

K matičce béře.

Ku kamínkám na lavici,

U matičky na pravici

Dceruška se posadí,

Matička ji pohladí.

„Ach jak jsi studená,

Dceruško milená!

Pověz mi, jak se tam máš,

Ještě-li matičku znáš?“

Sedí, sedí bez hnutí,

Beze slova ceknutí.

První den tak seděla,

Ani slova neděla.

„Jdi, dceruško, v tu dobu

Vrať se zase do hrobu!“

Sedí, sedí bez hnutí,

Beze slova ceknutí.

Druhý den tak seděla,

Ani slova neděla.

„Jdi, dceruško, v tu dobu

Vrať se zase do hrobu!“

Sedí, sedí bez hnutí,

Beze slova ceknutí.

Třetí den tak seděla,

Ani slova neděla.

„Jdi, dceruško, v tu dobu

Vrať se zase do hrobu!“

Sedí, sedí bez ruchu –

„Žehnám tebe! pryč duchu!!“

Rarach z krbu: chuchuchu!

Matička u kněze sedí

A si dobré rady hledí;

Když se domů vrátila,

Svátečně se strojila.5)

„„Kam, matičko, půjdete,

Že nový šat béřete?““

„Na veselku, dcero má!“ –

„„Kdo si koho vzíti má?““ –

„Sestřenici bratranec!“ –

„„Matičko, to může býti!““ –

„Ty tu také můžeš dlíti!“ –

Matka zas u kněze sedí

A si dobré rady hledí;

Zas se domů vrátila,

Svátečně se strojila.

„„Kam, matičko, půjdete,

Že nový šat béřete?““

„Na veselku, dcero má!“ –

„„Kdo si koho vzíti má?““ –

„Bratr sestru, dcero má!“

„„Matičko, to může býti!““ –

„Ty tu také můžeš dlíti!“ –

Matka zas u kněze sedí

A si dobré rady hledí;

Zas se domů vrátila,

Svátečně se strojila.

„„Kam, matičko, půjdete,

Že nový šat béřete?““

„Na veselku, dcero má!“ –

„„Kdo si koho vzíti má?““ –

„Kmotr kmotru, dcero má!“ –

„„Matičko, to nemůž býti!““ –

„Ty tu též nemůžeš dlíti!“6) –

„„Však jsem na vás nedbala,

Když jste na mne volala;

Když však do ucha mi znělo,

V hrob že sklátím vaše tělo,

Nebudu-li k vám se bráti:

Tu jak hadi jedovatí

Mne to v rakvi dožíralo

A ven z hrobu vyštípalo.

Protož víc mne nevolejte,

A mi pokoj v hrobě dejte!““

Vichřice zavěje,

Země se zachvěje,

Do kořan dvéře,

A v noci šedé

Se dítě bledé

Do hrobu béře.