Matka a dítě.

Vznášel se anjel nad zesnulou zemí,

v objetí jeho dítko klidně spí,

ve výši hvězdy svědkové jsou němí

a v důli země temná, tichá dlí.

Snášel se anjel k zemi níž a níže,

a dítko přitulí se k němu úže,

neb pod nimi jest rodná jeho chýže,

kde matka klečí u prázdného Iůže.

Klečí a pláče, modlí se a vzdychá

a vroucně oko k nebi zvedne pak:

ach, dítě moje, dítě! šepce zticha

a uslzený opět skloní zrak.

I probudí se dítko v anjelském objetí

a k anjeli potichu takto dí:

Ach mama, mama! a již dolů letí,

polibkem jeho máť se probudí.

A probuzena usmívá se sladce,

svůj vděčně vznese k nebi vzhůru hled,

nevidí dítko – ale zdá se matce,

že ještě cítí políbení sled.

A stojí anjel dlouho v usmívání,

za slzou slza z očí jeho kane,

s úsměvem potom nad ženou se sklání;

i usne ona, řkoucí: „Díky, pane!“

I spala matka s děckem spánek sladký,

a cherub nad nimi ozářen stál:

vždyť byl on jednou matkou této matky

a jako ona pro dítko své lkal.