MATKA. (II.)

Pak prchl krátký rok. A vešla žena mladá,

jak zvonek živoucí pod vlídný jejich krov;

rty měla jako krev a zrak jak noc, když padá,

a celou propasť v něm, pro kterou není slov.

Vlas dlouhý, ztemnělý a zamodralý málo,

a prsa nádherná jí zvedal vřelý dech,

vše žitím dýchalo a životem v ní hrálo,

když vešla poprvé, smích lehký na svých rtech.

Ach, žena veselá! Toť jako ptáče lesu,

toť jara vanutí je v mráz a mlhy mrak!

Proč chýlit hlavu v dlaň? Vždyť v světě tolik plesu!

A radosť v srdci mít, jak nemít na rtu pak?

Však matka cítila, že o syna je chudší,

ji bodl u srdce a zabolel ten smích,

však přece sevřela ji pevně do náručí:

„Nu, požehnej vás Bůh a ochraň zkoušek zlých!“