MATKA. (III.)

„Tu trochu radosti mi nepřejete ani?“– –

„Ne, dítě, přeju ti, však zlý je letos rok.“

„Ach, stále kázání! Já chci. Vždyť já jsem paní!“

A hostí plný dům, a hudba šum a skok.

„Dost přeci krásná jsi, a všecko ti tak sluší,

nač nové krajky zas, a nač ten nový šat?“ –

„Vy byste oblékat mě chtěla do loktuší,

jak vy tam v chalupě jste chodívala snad.“

„Ty sotva ohlédneš se přes den po dítěti,

a přec je nemocno, hleď, jak mu tváře žhou!“

„Ó, Bože, Bože můj, co musím vytrpěti,

vy chcete umučit mě věčnou radou svou!“

Tak denně, včera, dnes. To bylo smutné žití.

A matka chodila pak tiše jako stín,

kdo všim’ si, ve zraku že slza se jí třpytí?

Jen dítě tiskla blíž a vinula si v klín.