MATKA. (IV.)

Kdys – nebyl doma muž – kdos přišel na návštěvu,

a matka spatřila... byl nešťastný to mžik!

Pak rázný její hlas a chvějící se v hněvu

se mísil v děcka pláč a v ženy tichý vzlyk:

„Ty muže podvádíš! a je to hanba věru,

mě oči neklamou, jen syn je hluch a slep,

já chtěla přitisknout sem na svá prsa dceru,

a v rakev synovu jsem vtloukla první hřeb.

Jsem prosta, pravdu máš, však pod tím starým šatem

je srdce poctivé a není pudů zlých,

však pod tvým hedvábím a krajkami a zlatem

je bída, prázdnota, je přetvářka a hřích!

Nu, plač jen, vyplač se, však ony oschnou oči,

ty krásné oči tvé, jež syn má tolik rád,

však budou hlavy plést dál, kam se jenom stočí,

a lásku dítěti a muži věrnosť lhát!“